Okolí magistrály

 

OKOLÍ MAGISTRÁLY - TEXT NEJEN PRO PRAHU (pracovní verze)

(ne)samozřejmost našeho uvažování 

POHED ZPĚT

Tvar i růst měst bývá spojován s konkrétními převratnými změnami společnosti i její techniky. Středověk, novověk, devatenácté století – urbanismus a architektura vyjadřovala proměnu aspirací, identity a bezpečí. Obranu domova a společenství středoevropské domácnosti, kdy bezpečný domov byl ten fyzicky oddělený a chráněný, posouvá a komplikuje využití střelného prachu. Možnosti rychlých přesunů železnicí bezpečnost relativizují ještě více. Zdálo se tak, že kvalita vystavěného prostředí je podmíněna komplexní kvalitou infrastruktury. Dvacáté století nám ukázalo, jak to může dopadnout, když si infrastruktura začne žít svým vlastním životem, když si začne „vytvářet nároky“. Jakkoli si obnovu poválečné Evropy bez tohoto přístupu nedokážeme představit, pro kvalitu jejího rozvoje bylo třeba učinit „úkrok stranou“. Od konce padesátých let architektura a urbanismus radikálně přehodnocují ideje „přirozeného sociálního pokroku“. Následné experimenty postmoderny dávají tomuto přehodnocování i fyzickou podobu. Od mnohdy ironické a hravé nápodoby historických slohů, veřejných prostor s urbánních struktur až po sofistikované propojování náročných filosofických textů s obdobně náročně koncipovanými domy a prostory. Jakkoli nám dnes tyto experimenty mohou připadat archaické, otevřeli celou paletu témat a vyjadřovacích prostředků, které můžeme při zvládání aktuálních témat a úkolů oboru využívat. Pro „dnešek“ se témata točí okolo krizí – enviromentálních, energetických a sociálních. Infrastruktura a technika se možností odstupu daleko spíš dostává do „služebné“ role. Zásadní se stalo téma „vyvažování“ a „balancování“. Rychlost a prudkost ekonomického kalkulu vyjadřovaná požadavky na infrastrukturu nebo monumentální „ikonické“ stavby bez kontextu přináší mimořádnou energii, ve které se ale bez zapracování společenského a kulturního kontextu nedá žít. Dynamické vyvažování spočívá právě v tom, že chceme obojí – jak bezbřehou energii, tak komplexní kvalitu života, přívětivost a „obyvatelnost“. Cezůra daná postmodernou nám dávala možnost, zřídkakdy vědomě využívanou, o těchto aspektech a jejich vzájemně se ovlivňující dynamice pro snazší srozumitelnost mluvit odděleně.

PRAHA A POSTMODERNA, ZLOM ROKU 1989

Devatenácté století Prahu radikálně proměnilo. Na východním okraji jejího hradebního pásu jsou doplňovány významné společenské objekty – muzea, burza, opera, nádraží. Učiněnou výkladní skříní se stává pravobřežní vltavský břeh, propojující a umocňující dominanty jeho historických částí.   

Předměstí Prahy protínají trasy železnic, za hranou hradebního pásu se podél cest živelně i dle přejímaných urbanistických konceptů rozvíjí nové kusy obcí a měst. Jedním z úkolů následného scelování se stalo propojování vltavským údolím v severojižním směru. Prokopává se vyšehradský tunel, překlenutí Nuselského údolí je snem urbanistů od počátku dvacátého století.

Řešením je na počátku osmdesátých let dokončená Severojižní magistrála (1973 Nuselský most, 1978 až po Hlávkův most a 1980 nový most Barikádníků). Součástí návazných úprav města jsou i rozsáhlé sanace zanedbávaných částí. Žižkov nebo Smíchov měla nahradit panelová zástavba s kapacitními komunikacemi. Radiálu dnešní Plzeňské na Smíchově měl dálniční křižovatkou protnout tunelový průtah známý dnes jako komplex Blanka. Smíchov se zde mezi Petřínem a Mrázovkou v atmosféře počátku devadesátých let nakonec podařilo proměnit do dnešní, daleko městotvornější, podoby.

Vliv na přístup k městu měly na počátku devadesátých let postmoderní přístupy rozvíjené na geopolitickém Západě. Za všechny jmenujme alespoň bratry Kriery, realizace berlínské IBA. V českém prostředí tyto přístupy přejímá například nastupující generace architektů Středotlakých, intelektuální výboje manželé Ševčíkovi.

SMÍCHOV, BUBNY – PŘÍKLADY DOBRÉ PRAXE

Pražský Smíchov má na počátkem devadesátých let svou vlastní verzi aplikace takového přístupu díky vyhlášené souběžné studii tří týmů (spolu s návrhem SURPMa, Jeana Nouvela). Bloková zástavba byla důsledně zpracovávána týmem smíchovského D.A.studia.

D.A.studio v následném Generelu Vltavy blokový koncept města rozvinulo na celou Prahu – zejména v jejích volných a zanedbávaných údolních částech. Celkový přístup velmi silně vyvažoval dobové modernisticko panelákové uvažování. V urbanistickém konceptu s velkou lehkostí vytváří městské kvality s použitím bloků, ulic, náměstí, parků. Přestože součástí je i kompletní dopravní koncept, kde je pozoruhodné prodloužení strahovského tunelu na sever s vyústěním v Sedleci, do urbanistického detailu doprava řešena nebyla. Najdeme tu i náhled na oblast mezi Karlínem, Žižkovem, Vinohrady a Novým Městem. Řešení velkorysé a s nadhledem.

Je to opět D.A.studio, kterému se blokový koncept podařilo v území od Arbesova náměstí až po Ženské domovy dotáhnout až do realizace.

Další příklad dobré praxe najdeme na Praze 7. Propojování Holešovic s Letnou zpracovávala od devadesátých let řada studií – i těch s úvahami táhnoucími se od meziválečné doby o vytvoření nového správního centra celé Prahy. Na počátku devadesátých let byla uspořádána architektonická soutěž (vítěz arch. Gregorčík), pak následovala řada studií – MVRDV, Aymptote, ADNS, Jakub Cígler, CMC(2014). Pokud měl rozvoj Smíchova oporu v práci D.A.studia (zásadní jednání zastupitelstva Prahy 5 se konala přímo v architektonické kanceláři v ulici Na Cihlářce), Praha 7 má oporu v práci své samosprávy. Je až tak silnou oporou, že první územní studii celého brownfieldu zpracovanou IPRem odmítl. Dnešní přístup od Pelčáka s Reinmannem jde daleko spíš v duchu postmoderních městotvorných konceptů, které u nás známe i zde od D.A.studia z roku 1994.

Širší souvislosti se podařilo tak dobře rozpracovat, že desetiletí po městě přesouvaná idea Vltavské filharmonie se realizuje právě zde.

MAGISTRÁLA JAKO POTENCIÁLNÍ NOVÁ VÝKLADNÍ SKŘÍŇ MĚSTA

Josefa Pleskota, uveřejněný na stránkách občanského sdružení, říká: „Severojižní magistrála = Hlavní pražská třída. Její kvalita nespočívá v dopravní kapacitě, ale ve společenském potenciálu. Její šířková dimenze není dvacet, ale nejméně sto dvacet metrů. Od Pankráce až po Holešovice je v cenném kontaktu se stavebními i přírodními ikonami Prahy. Její trasování je fascinující, má schopnost na sebe poutat veškeré budoucí pražské i národní veřejné budovy. Má šanci dát Praze velkoryse rozvinuté široké centrum a punc metropole“.

Jakého silného „nositele“ má oblast mezi Muzeem a Štvanicí území, území na okrajích zájmů jednotlivých městských částí?

Obdobně jako za změnou uvažování sanačního přístupu k Žižkovu a Smíchovu koncem osmdesátých let stála angažovaná odborná veřejnost, nejinak je tomu v nedávné době i u Magistrály. Pod taktovkou CCEA MOBA je založen Nadační fond Magistrála. Vzniká tak v roce 2010 červený koberec na přechodu pro chodce na náměstí I.P.Pavlova ve spolupráci s Tomášem Džadoněm, následuje mezinárodní projekt Praha-Dublin-Paříž vyzívající ke spolupráci na humanizaci Magistrály, roku 2011 probíhá jednání s magistrátem. Jako jeden z mimořádných výstupů vzniká Manifest o spolupráci městských částí Praha 2,4 a 7. Velkorysý je v roce 2013 uspořádaný veřejný happening na I.P.Pavlově ve spolupráci s Patrikem Háblem.

Aktivity občanského sdružení vedou až k tomu, že pražští radní v roce 2023 schválili trio studií, které měli pomoci určit budoucí směr rozvoje a zkvalitnění severojižní magistrály mezi Vltavou a pražským hlavním nádražím. Úspěch. Tyto studie v maximální možné míře dovádějí do důsledků občanské aktivity. V návrhu MOBA čteme velmi kvalitní humanizaci současné dopravní infrastruktury, K radikálnímu přehodnocování této infrastruktury a generování nových městských souvislostí, identity města viz.citát Josefa Pleskota, ale nedochází.

HUMANIZACE MAGISTRÁLY V PODÁNÍ GEHLA

V poloze „nositele“ srovnatelného s těmi na Smíchově a v Bubnech bychom velmi rádi viděli pražský IPR. IPR nechal zpracovat od renomované kanceláře Gehl studii „Magistrála spojující městská třída – červenec 2017“, otevírající cestu její humanizace na „světovém půdorysu“. Již v ní se ale upozorňuje na hrozby, které může přinést dostavění města až k dostavění k současné stopě magistrály.

Rozpracovávání technických úprav magistrály ve vazbě na komplexní urbanistické varianty a vize se ale otevřeným způsobem, ideálně soutěží – bohužel - nekonají. Území se stává tématem diplomových prací, nezávislých konceptů, kde se prověřují různé formální prostorové koncepty. Co ale zásadním způsobem chybí je – v tomto z pohledu národní identity chybí je – zadání.

Přístup tak mezi ekonomickou silou a kulturním zázemí zde daleko víc „balancuje“ směrem k „ekonomické rychlosti“. Cestu tu pilotním způsobem hledá v území od Masaryčky až po Florenc soukromá společnost. „Ikonické“ řešení je tak zcela v duchu toho co známe z dnešního prostředí geopolitického Západu. Tam kde je „okurka“, „střep“, „kobra“ doma se ale jedná o formování kontextu staletí rozvíjené kontinuity (srv. přístup ke konverzi londýnského sv.Pankráce a nového vídeňského nádraží). Že tento „dravý“ přístup v pražském prostředí není nezbytný jsme se pokusili ukázat na příkladech Smíchova i Bubnů, kde ikony jako završení rozvoje jsou, nebo se plánují, také.

O CO SOUČASNÝM PŘÍSTUPEM K MAGISTRÁLE PŘICHÁZÍME

Můžeme mít obrovskou radost nad výsledky soutěže na Florenc 21. Nový kus města propojuje Žižkov, Karlín, Nové Město způsobem, který tu v celém textu chválíme. Kde je ale problém? Ten je v tom, že jak nedošlo ke komplexnímu přehodnocení souvislostí rozvoje tohoto území, dojde k jeho zakonzervování. Pokud bychom si stále chtěli představovat území v okolí magistrály jako budoucí další reprezentativní prostor hrdé metropole, měli bychom s pohledem na výsledky soutěže Florenc 21 s tímto sněním přestat.

Jak otevřít debatu o tomto, pro naší identitu mimořádně významném území? Je možno si snad z pohledu naší státnosti představit větší kumulaci symbolů než je prostor mezi Muzeem a Hlavním nádražím? Identita našeho národa je nesamozřejmá. Právě při potýkání se s reálnými problémy operativy jako je prostor mezi Muzeem a Štvanicí si uvědomujeme „jak na tom opravdu jsme“.

Můžeme si denně říkat, že s magistrálou severně od Muzea budou strategické změny obtížné minimálně do okamžiku, než bude dokončen celkový obchvat Prahy – což ještě chvilku potrvá. Strategické uvažování ale tkví v tom, že než k dokončení obchvatu dojde bez vědomých a otevřených debat o potenciálech, si toto cenné území si nevratně nezaplníme.

V obdobných případech bývá argumentem, že si variantní přístup vůbec nedokážeme představit. Obzvlášť tehdy pokud dlouhodobě ustavovaný diskurs nám ani neumožňuje podívat se na problematiku z jiného úhlu.

STRATEGIE V BUDOUCÍM SMĚŘOVÁNÍ MÍSTA, MĚSTA, NÁRODNÍ IDENTITY

Co je ve hře? Nic víc a nic míň než vědomé nebo nevědomé uchopení naší budoucnosti. Pro přelom osmdesátých a devadesátých let byla mimořádně důležitá postmoderní zkušenost, jakkoli se v českém prostředí nedokázala úplně projevit. Nejde jenom o výtvarný přístup reprezentovaný provokativními pracemi Davida Černého, ale jde především o koncepční práci s územím, kde má své místo pojmenovávání a balancování vztahu příroda(kultura) x technika, což je jeden z klíčových motivů prací M.Heideggera. Nesmíme se ani dnes bát tyto koncepty používat i v případě konkrétních prací plánování území.

OTEVÍRÁNÍ NOVÝCH HORIZONTŮK JAKO JEDINÁ CESTA

Měli bychom tak přivítat akademické práce atelieru Chalupa Holubcová vytvářející právě takové tázání umožňující navázat na tu kontinuitu uvažování, která se dle výše zmíněných příkladů pro metropoli jeví jako mimořádně nosná – to neznamená že snadná a samozřejmá.

Jak dál s veřejnými prostory a konceptem rozvoje města - Děčín

 

V souvislosti s projektováním Zámeckého náměstí spolupracuji s městem na konceptu veřejných prostor celého města. Jedná se především o práci s dokončováním poměrně rozbitých městských bloků, stejně jako s celkovou hierarchií města.

LEGENDA

1)na náměstí se podařilo vyměnit akáty za prunusy(akáty lemovaly náměstí asi z půlky)

2)tady na rohu je to taková romantika – převislé sakury jsou tu vyloženě špatně, ale nedávno byly doplněny a je tam „dotační udržitelnost“. Oba dva výstupy z náměstí k Labi (jak Řetězová tak Plavební) jsou extrémně důležité, bývalo to hlavní propojení města s řekou.

3)zde někde byla branka v opevnění a brána a z Řetězové a Přístavní se tudy šlo k řece (to jen pro dokreslení).

4)do bloku před panelákem bych zahrnul i jeho předprostor a i ten pruh keřů – zde by určitě bylo dobré doplnit stromy, abychom sever Masaryk nám trochu uzavřeli. Panelák se asi hned tak bourat nebude…

5)dtto na protější straně ulice. Jsou tam přerostlé tisy a jehličnany, měli by tu být nějaké solidní listnáče, stejné jako v místě 4). Klidně něco výrazného, velkého, barevného… přece jen byl tu středověký blok. Duby bahenní, možná i platany by tu nevadily – mají adekvátní objem a šlo by pod nimi projíždět.

6)za úspěch bych považoval, pokud by se podařilo do vynezeného betonového květináče dát strom. Stejně tak by se pár stromů dalo dát i na začátek Duchcovské, u věžáku je tam poněkud nevzhledná zeleň.

7)boží muka jsou tam krásně opravená, ale na roh do ulice by tam byla lípa jako poklice na hrnec. Uzavřel by se tak blok zahrnující kostel.

8)za úřadem je místo, které by alespoň jeden strom sneslo.

9)park. Určitě by si zasloužil vlastní studii. Obecně mám ale tendenci mu dát dvě řady (cca) velkých stromů k ulici 28.října. Jsou tam velké zpevněné plochy a přesah z parku do ulice by jí udělal hodně dobře, navíc by se dobře v půlce natraktovala cesta z Masaryk nám ke Střelnici.

10)areál Střelnice je v každém případě samostatný blok. Koncepčně jsme tam dospěli k tomu, že by bylo dobré ohradní ornamentální mříž plotu (osmdesátková, stejná jako na Nebíčku na terase) nahradit jasně vymezující kamennou zdí.

11)na rohu Labské místo jehličnanu určitě strom, stejně jako polouzavření bloku se zanedbaným hřištěm.

12)cesta podél Labe je tu celkem fajn, jen trochu zapomenutá. Dál proti proudu jak se to otevírá a je tam parkoviště by nábřeží chtělo trochu zorganizovat, doplnit řady stromů.

13)skvělý vnitroblok ale jsou tu skoro jen jehličnany, což není dobré…

14)úžasné místo na břehu, které by šlo kultivovat pro lidi bydlící na severní části jádra města.

15)v ideálním případě průchod nábřežím i mezi tímto domem a vodou.

16)alespoň několik stromů po obou stranách komunikace pod věžákem.

17)alespoň několik stromů – i do prostoru parkoviště.

18)celý tento modernistický blok by bylo dobré obkroužit stromy. Směrem k nábřeží vyměnit stříbrné smrky normálními jehličnany. V tomto bloku u parkoviště by bylo dobré osvětlit monument sochy kotvy.

19) tady jsme už s paní Hořákovou vysadili sakuru.

20)zeleň jsme tu s paní Hořákou už prověřovali a moc toho tam nepůjde.

21)zde už existuje studie – zpracovali jsme s paní Hořákovou.

22)tento blok má už studii, zpracovala Terra Florida, nerealizovalo se protože byl následně požadován vyšší počet parkovacích stání.

23)zde jsou před panelákem jehličnany, měly by být listnáče.

24)celý tento blok by bylo dobré na jeho okrajích doplnit listnáči.

25) před vstupem do bývalého kina by měl být alespoň jeden strom. Jak je autobusová zastávka v Tyršovce, asi nejlepší by bylo několik stromů v pruhu mezi dopravními pruhy a zálivem. V každém případě tu zpěvněnou plochu před supermarketem by od Tyršovky bylo dobré oddělit. I ve východní části bloku jak je proluka by bylo dobré doplnit stromem.

26) tady by měl být alespoň jeden strom.

27)Křížová ulice – jako blok bych bral i místo kde byly domy, kde by bylo dobré nějak sofistikovaně doplnit stromy. Dtto závěr této ulice směrem k Zám nám.

28)tady jsme mluvili o tom, že by tu určitě měl být blok domů, ale nyní alespoň stromy.

29)před kavárnou – spíš mám tendenci pracovat s tím jako s prostupným blokem stromů, než s náměstím.

30)uzavření bloku před paneláči.

31)zde bych měl tendenci bloky vymezit takto – pokud se tu bude doplňovat parkoviště parkhauzem prostě aby se to tu nerozplyzlo.

 

 

LEGENDA

Jako adekvátní předprostoru podmokelského nádraží stále daleko spíš vnímám prostor před východním nádraží A). Z pohledu identity pak ekvivalent Masaryk nám C) chápu spíš náměstí Husovo D). Ano, chápu, že společenská zatíženost tomu dnes ne úplně odpovídá, na pravém břehu je tam i spousta vytížených meziprostor E).

Pořád mám tendenci proti zámku jako obdobně „specifický areál“ klást Nebíčko, i tak ve své době bylo koncipované. ZOO i sportovní areál H) jsou v tom ohledu už přece jen něco jiného.

Z jiné strany se tu pokouším zobrazit vztah struktury města k řece. Prostě že dotváření bloků sceleného města by tu řeku mělo mít jako určitým způsobem nejdůležitější veřejný prostor, protože společný.

K)a J) by mělo sloužit nakrátko té nejstarší části města. J) by mi přišlo utopisticky idealistické využít zelenou plochu pod současnou poliklinikou – omílám to tu zas a znova z toho důvodu, že tento způsob uvažování by nám mohl pomoci s prací (sjednocením) bloků obsahující paneláče – od tyršovky po vodě. Starák už má pro místní vztah k vodě odtažitější, ale ještě to jde. Podmokly už to k ní mají daleko víc „přes ruku“, což bude vyžadovat daleko víc úsilí – v rámci verze „jez ano“.

 

 

 

 

Prezentace v Litomyšli

 

Prezentace v Litomyšli na akci: https://www.pojdmedelatmesto.cz/

Nabídka urbanisticko-ekonomické studie 03/2022 (nerealizovaná)

Pojďme dělat město VI –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Litomyšl, 5. - 6. června 2025

 

Rozhovor s Klárou Kovářovou pro Pojďme dělat město VI –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Litomyšl, 5. - 6. června 2025 (vyjde v krácené podobě)

https://www.pojdmedelatmesto.cz/  

Jak jste se k práci pro obce dostal, je to pro architekta „první volba“?:

V první polovině devadesátých let jsem se ještě jako student dostal k úpravě náměstí v obci Petrovice u Sedlčan na příbramsku, odkud pochází moji rodiče. Díky spoustě kamenů tam nedošlo ke scelení velkých lánů a pro svou drobnou strukturu je krajina nazývána jako „středověká“. Na náměstí mají velké stromy, barokní kostel, jezuitskou kolej, opodál se zámkem a rozlehlým parkem - krása. S nástupem podnikání do zeleně uprostřed náměstí chodili vykonávat potřebu návštěvníci tamních podnikatelských podií s prodejem piva „přes ulici“. Původním zadáním mělo být vybudování záchodků a kryté zastávky autobusů uprostřed náměstí. Když jsem se do toho celého vložil, řešením nakonec nebyla velká stavba záchodků, ale řešil jsem komplet dopravu, pohyb i parkování autobusů, místo pro poutě, zmenšoval jsem podíl rozlehlých asfaltových ploch, doplňoval zeleň… Vše s akcentem na co nejjednodušší řešení, která by nestálo moc peněz. Říkal jsem si, že na to jak to tam bylo od padesátých let jsou přece všichni tak nějak zvyklí. Návrh mi pak zrealizovali, a přestože došlo k podstatným změnám a korekcím, ke kterým jsem už přizván nebyl, chlubí se výsledkem dodnes. Následný velký rozvoj obce totiž dostal pevný základ.

Podařilo se Vám alespoň později v Petrovicích zrealizovat něco s čím byste byl spokojený?:

Dělal jsem tam pak jen několik studií pro příbuzné. I tam totiž, jako kdekoli na drobné obci, je vždy důležitější slovo a autorita toho, kdo realizuje, než toho kdo vymýšlí plány podle kterých se staví. Před lety jsem do Petrovic přivedl své studenty z FA ČVUT a řešili jsme s nimi celou obec. Rozvrhovali jsme její hodnoty, které jsme petrifikovali konkrétními stavbami. Domy se tak pokoušeli objevovat a dotvářet silné stránky obce.

Pro dokreslení stavu samospráv v malých obcích jsou příkladem právě Petrovice. Obec například uspořádala architektonickou soutěž na úpravu místní kašny, tedy požární nádrže z padesátých let. Té se se svým návrhem účastnil i místní pan starosta, který byl pak v porotě. Vyhrál návrh - koho jiného než pana starosty. Už ho zrealizovali. Dnes je ze starosty senátor…

Vaše pracovní portfolio zahrnuje bohatou publikační činnost. Čeho se převážně týká?:

S kolegou docentem Oldřichem Ševčíkem jsme začali s architekturou šedesátých let. Vydali jsme obsáhlou soubornou publikaci. Pak jsme se postupně soustředili na teoretický architektonický diskurs od šedesátých let do dneška. Evropský a světový ve vazbě na náš, český. Publikace, články, konference, knihy, recenze. Jedním z našich dnešních témat jsou krize kterými si procházíme – enviromentální, energetická, sociální. Na vše se důsledně díváme nejen z celospolečenského kulturního kontextu, ale právě s akcentem na profesi architekta.

A k práci městského architekta jste se dostal poprvé v Děčíně? 

Před osmi lety jsem tam vyhrál výběrové řízení na městského architekta a tuto práci tam vykonával šest let. Měl jsem takovou pionýrskou roli. Panovala tam představa, že zřízení role městského architekta vyřeší snad všechny problémy města. Založil jsem facebookové stránky, blog, měl tam desítky přednášek a komentovaných procházek městem, přivedl jsem do Děčína Den architektury, který ve svém druhém ročníku měl třetí nejbohatší program u nás – po Praze a Brně. V Děčíně bylo třeba řešit jak operativu probíhajících projektů, přípravu nových, tak zároveň hledat celkové koncepčního uchopení města. Trochu plavba v lavině. K řešení toho v Děčíně bylo a stále je neuvěřitelně mnoho. Čím méně máte peněz, tím i ty nejdrobnější zásahy musí vytvářet smysluplný celek.

Nakonec jste ale byl radou města odvolán?:

Divoký drsný sever, říkáme. Když jsem do města na částečný úvazek nastupoval, měl jsem si vše osahat a do roka navrhnout rozvoj této agendy (Děčín má padesát tisíc obyvatel). Místo toho se změnou politické reprezentace nedlouho po mém nástupu šlo vůbec o přežití mě jako městského architekta. Vše jsem si tak následně musel řešit po vlastní ose: krajinářskou architektku, dopravní specialisty, a jen jsem pak hledal jak tuto navazující činnost „posvětit“ městem. Děčín má velké dopravní problémy, ale také má dopravní fakultu ČVUT. Přes rok jsem si co měsíc na akademické půdě dával schůzky se všemi, kdo měli odhodlání dopravní problematiku města rozplétat. Asi největší radost ze setkávání měli policisté z dopravního inspektorátu. Město jsme znovu a znovu procházeli, kdy matricí pro nás byl i diplom Matěje Čunáta z liberecké TUL, ve kterém pracoval s městem jako smršťujícím se. Definoval dvě páteřní osy, které i kdyby městu stále ubývali obyvatelé, tak se nerozpadne. Právě od těchto páteří jsme rozplétali všechny tipy dopravy, veřejných prostor, zeleně i zástavby.

Nakonec jsem se stal součástí politické strkanice, kdy každé dva roky docházelo k radikální proměně vedení města. Díky nezbytnosti zpětných vazeb od občanů jsem přes svůj nulový exekutivní vliv byl velmi viditelný a tak i na ráně. Až loni, dva roky po mém odvolání jsem dalšímu vedení obce pomáhal se znovuzavedením této agendy. 

Po ukončení v Děčíně jsem o své práci vydal publikaci. Jsou tam pomocí QR kodů prokliky na blog k městu, kde je stále k dispozici většina výsledků mé práce.

Stále bydlím v Praze a abych severu Čech lépe rozuměl, nedlouho po mém nástupu do Děčína jsem si v Ústí přes rok dával schůzky s městskými architekty celého ústeckého kraje. Na jednom setkání mě oslovil městský architekt Mostu, zda bych jim nepomohl v přípravě rekonstrukce mimořádného brutalistního objektu Repre. Dělal jsem pak pro mostecku samosprávu jak definování hodnot tohoto domu, posuzoval jsem již zpracovanou studii, dle požadavků města jsem vypracoval přístup který by hodnoty brutalistního objektu daleko víc respektoval, studie kvalitní nebyla, a nakonec - jak je Most stále nedokončen jako modernistické město – jsem dělal  i koncept celého centra, hledal přístup k celému městu. Byl jsem z těch, kdo pro rekonstrukci Repre doporučoval architektonickou soutěž.

Má spolupráce pro Most nedopadla. Přes mimořádné úsilí mnoha lidí si tam nyní Repre za mimořádných nákladů rekonstruují podle původní studie. Tehdejší primátor, nyní senátor, se veřejně přiznává, že zvolený přístup je „jeho politické rozhodnutí“. Ale i v Mostě se mnoho věcí postupně mění.  Počátkem roku jsme se sešli s kamarádem, Igorem Kovačevičem, který vyhrál výběrové řízení na soutěžní dialog na centrum města. Město si postupně začíná uvědomovat, že nepotřebuje jen kvalitní design svého rozvoje (řadu inspirací poskytli naši studenti z FA ČVUT), ale především je třeba oslovit veřejnost, instituce, stakeholdery, prostě vytvářet ve městě přístup a atmosféru, že změny k lepšímu jsou možné.

Stále působíte i na Fakultě architektury ČVUT v Praze, představujete studentům i agendu městského architekta?:

Ano, se studenty hledáme odpovědi jak na parciální otázky města – v Děčíně, kde jsem byl šest let městským architektem, jsme například zaplňovaly proluky pravého břehu, nebo řešíme města celá. To na začátku většinou vytvoříme  celkový urbanistický koncept a každý student dále rozpracovává určitou jednotlivou konkrétní část, blok, dům. Vzniká celek na který se v průběh práce právě díky konkrétním detailům domů můžeme dívat z různých stran. Do školy zveme starosty, historiky, patrioty, ale i aktivisty. Takto jsme řešili právě Most, Bílinu, Terezín, Rokycany, Hradištko pod Medníkem, Týn nad Vltavou, okolí jezera Milada a další.

Vy jste se stal i prvním krajským architektem s unikátní transformační agendou. Jak se to stalo? 

Postupně jsem v Ústeckém kraji získal řadu mimořádně motivovaných přátel, kteří dosavadní přístup, stále mentálně uvězněný v šedesátých letech, vnímali jako neudržitelný. S podnikatelem a filantropem Martinem Hausenblasem jsme otevírali neuralgický dopravní bod Ústí - ústí Bíliny do Labe. Podařilo se nám k tomu definovat zadání, hledali jsme kdo by to celé měl vlastně zadávat. Nakonec se z lokálního dopravního problému stala, díky úspěchu na půdě krajské samosprávy, studie otevírající problematiku krajiny, prostoru a infrastruktury s rozsahem celého kraje: „Infrastrukturní studie Ústí nad Labem z pohledu kraje“, se zázemím v širokém odborném týmu, který jsem vedl.

Postupně jsem rozvíjel něco, co jsem nazýval krajskou architektonickou agendu. Na samém počátku se nám totiž podařilo od rady kraje získat mandát na vytvoření pracovní skupiny krajský architekt, kterou jsem řadu let vedl. Před pěti lety, po krajských volbách, tehdejší vedení kraje rozvíjelo transformační agendu spojenou s odchodem od uhlí. Právě tam se mi podařilo položit základy pro čtvrtý pilíř transformace věnovaný „krajině a osídlení“. Dalo to obrovskou práci. Mnoho se ale podařilo: soutěž na okolí jezera Milada která se nakonec netýkala pouze bezprostředního okolí jezera, ale v prvním kole řešila souvislosti rozlehlého území mezi Teplicemi a Ústím. Podařilo se na kraji všechny přesvědčit a zorganizovat soutěž na objekt vlastního Transformačního centra Ústeckého kraje, obdobná soutěž na kraji proběhla naposledy někdy v šedesátých letech.

Jako nejdůležitější ale vnímám velmi podrobné rozvržení činnosti pilíře věnovaného „krajině a osídlení“, na řadu let včetně obhajoby počtu lidí, výše financí, propojenosti s ostatními složkami transformace. Postupně si všichni začali uvědomovat, že je to právě „krajina a osídlení“ kdo je určující i pro ostatní pilíře obsažené v Transformátoru (podpora podnikání, energetika, informační systémy). Zásadní z mého pohledu byl a stále je akcent na urbánní ekonomiku, tedy na lidi a obyvatele kteří v kraji „po těžbě“ budou žít, pracovat, rekreovat se, vychovávat děti, pečovat o své seniory.  

Jak se tato agenda vyvíjí nyní, ještě do tamního dění zasahujete? Po počátečním tápání, pokud jde o vedení pilíře „krajina a osídlení“, se před necelým rokem do vedení dostala architektka Eva Němcová s mimořádnými zkušenostmi ze světa i přednáškovou činností na FA ČVUT. Od počátku profesní náplň pilíře chvěla krajská samospráva řešit především „vlastními silami“, aby vše nedělali jen odborníci z Prahy. Postup tak byl daleko pomalejší, než jsme v přípravě očekávali, i ve zpracovaném log frame očekávali, ale je to zase postup, který svou robustností „nepůjde odvolat“. Myslím, že Transformační centrum si tak postupně hledá v procesu transformace svou adekvátní polohu.

Loni jsem k úvodní fázi procesu ve spolupráci s řadou kolegů a institucí vydal publikaci. I ta jsou prokliky QR kódy na blog, který jsem k tomu vedl. 

Působíte stále jako městský architekt?  

Druhým rokem jsem obecní architekt v Týně nad Vltavou a v obci Hradištku pod Medníkem. Do Hradištka jsme nejprve přišli se studenty. Premonstráti tam obci po dlouhém vyjednávání přenechali 6 a půl hektaru centra a obec hledala, jak s tím vším naložit. Po studentských prezentacích jsem jim postupně začal radit. Nakonec si mě na tuto práci najali. Loni jsme zadali souběžnou studii na layout centra. S velkým úspěchem jsme její výsledky prezentovali občanům letos v lednu. Nyní obdobným způsobem připravujeme iniciační konkrétní projekt - novostavbu knihovny.

V Týně jsem vyhrál výběrové řízení s hlavním úkolem dotáhnout přípravu soutěže na Blanici, čtvrti panelových domů sloužících jako ubytovna pro ty, kdo stavěli jadernou elektrárnu Temelín. Z vítězného návrhu, odpovídajícímu nejen místu, ale i ekonomickým možnostem a uvažované etapizaci máme velkou radost.

I do Týna jsem přivedl studenty nejen na semestrální práce, ale měli jsme zde už tři diplomy. V Týně je nejen velmi dobré porozumění se samosprávou, ale je tam i řada motivovaných a zároveň mimořádně kompetentních lidí. Nyní tak postupně rozplétáme problematiku veřejných institucí v okolí Zámeckého nádvoří (muzeum, knihovna, galerie, ZUŠ), nejen pro turisty rozvíjíme přírodně i archeologicky cennou lokalitu na soutoku Vltavy s Lužnicí Semenec, hledáme adekvátní přístup k sídlištím, ale také zvažujeme, jak se připravit na případné rozšíření Temelína, aby Týn byl opět alespoň částečně zázemím elektrárny.

Máte velmi široký záběr působení. Jaký projekt byste ještě rád zmínil?

K velkým výzvám patřila spolupráce se samosprávami, i státní správou při přípravě vysokorychlostní trati na Podřipsku. Na jedné straně inženýrsky vedená příprava strategické stavby s mezinárodním významem, na straně druhé drobné obce se svými vlastními drobnými problémy, kterým za humny projíždějící vlak „nic nepřinese“.

Klíčem byl proaktivní přístup, kdy obce místo aby nekonečně obstruovali přes specializované právníky si najaly nás, odborníky, aby výstavbu VRT Podřipsko využili pro komplexní zlepšení stavu své obce v době enviromentálních, energetických a dalších krizí. Je třeba si uvědomit, že už trasování dálnice D8 nebylo ke krajině příliš ohleduplné, obzvlášť v okolí Řípu. Severně od Prahy se navíc jako houby po dešti staví rozlehlá logistická centra. To vše bez adekvátní práce s krajinou a jejími prostorovými hodnotami, vodou v krajině, byť vše probíhá dle platných ZURek a územních plánů. K systematickým analýzám i hledání hodnotového koncepčního přístupu k předpolí prahy na území Středních Čech dochází teprve v posledních letech. Na Podřipsku se obce nejen pro řešení problematiky VRT spojili ve sdružení Koridor D8. Nyní sdružuje na 35 obcí. Je třeba poznamenat, že se nám podařilo vytvořit koncept přístupu, na jehož zpracování už před několika lety ministerstvo dopravy na samosprávu Středočeského kraje poslalo deset milionů korun. Zde ale platí, že přes oficiální podporu, díky komplexnosti a atypičnosti přístupu, je vše do úředních postupů třeba velmi detailně připravit. 

Obdobné to vlastně bylo s přípravou soutěže na okolí jezera Milada. I tam jsou okolo jezera především drobné obce, kterých není možno se jednotlivě ptát co na břehu jezera „chtějí“ – nedokáží si představit co by vůbec bylo možné si přát. V Ústeckém kraji v té době nad nimi nedokázal převzít záštitu kraj, ale vše se podařilo řešit pod patronací PKÚ (Palivový kombinát Ústí, nyní Diamo). Státní podnik, který má za úkol zahlazovat následky těžby si pro účely Milady rozšířil své zákonem dané kompetence právě o přípravu a organizaci soutěže, která svým rozsahem má v našich podmínkách těžko srovnání.

I v případě Ústeckého kraje, ve kterém bylo zvykem, že si jednotlivá velká města hrála svou vlastní hru, je nezbytné se o celé území postižené těžbou měřící 1200km2 postarat společně. Těžařské a energetické společnosti jsou zde zdaleka nejsilnější hráči, kteří mají své jednoznačné priority. S evropskými dotacemi a organizovaným odchodem od uhlí se postupně mění desítky let zavedené paradigma. V tomto už tak postiženém regionu se postupně vytváří komplexní předpoklady pro další rozvoj a život na bázi obnovitelných zdrojů, pokročilých technologií i přístupu, který jsme nazvali „low tech“. 

Ve všech těchto procesech je důležitá nejen dokonalá znalost problematiky, kompetencí, zákonů a předpisů. Hlavním úkolem je při rozdrobenosti aktérů designování produktivních přístupů vedoucích k cíli. Známe limity jak stavebního zákona, tak správních procesů, které mají většinou schopnost rozložit vše dříve, než se aktéři vůbec shodnou na definování problému. I proto jsme vycházeli ze zahraničních zkušeností, zejména německých pokud jde o přístup k posttěžebním oblastem, nebo belgických s regionálním plánováním v procesu přípravy VRT. 

Dalším důležitým krokem v procesu přípravy komplikovaných projektů je participace se všemi dotčenými zúčastněnými. Tedy participace ne jako povídání, ale jako řízeně designovaný proces, kde každý musí dostat adekvátní prostor. Může jít o přednášky, dotazníková šetření, workshopy, besedy…. Právě díky profesionálně vedené participaci je pak daleko snadnější dosahovat společně sdíleného konsenzu. 

Na tato téma budu v červnu přednášet na konferenci Pojďme dělat město v Litomyšli. Právě v Litomyšli ví velmi dobře, že obec se nikdy sama od sebe do pořádku nedá, že je to především proaktivní uchopení problémů, co vede k vytváření smělých vizí a jejich postupné realizaci. 

Šestý ročník konference se zaměří na meziobecní spolupráci. Právě spolupráce mezi municipalitami je nejlepší cestou k řešení enviromentálních, energetických i sociálních krizí.

 

VRT a strategie - text do Bulletinu ČKA

 

Vysokorychlostní tratě u nás a s nimi související nezbytnost hledání adekvátních strategických přístupů v jejich prosazování

Krizové jevy, kterými si v pozdně moderní době procházíme, mohu být zdravým podnětem k adaptaci, přizpůsobení, celkové proměně. Kvalita a pružnost moderní společnosti se většinou vyhodnocuje právě podle toho, jak rychle a bezbolestně jsou takovéto úpravy možné. Jako podnět k adaptaci je tak třeba chápat neustále se zvyšující ceny energií, od počátku dvacátého století ohlašovaný „nástup Asie“, nebo probíhající změny klimatu. Takto matematicky počitatelné aspekty proměny dnešního světa doprovází, jsou jejích nedílnou součástí, změny sociální, kulturní.   

Strategické projekty

Pro euroamerický kulturně civilizační okruh je pro vyrovnávání se krizovým jevům charakteristická nezbytnost otevřenosti, kritického uvažování, náročně budovaného společenského konsenzu. Autoritářské zkratky, jak je v úspěšnosti skokových progresí známe snad ve všech oborech z Číny, zde nemají místo.  

Jeden z mimořádně tvrdých nárazů, kterému jsme se v poměrně nedávné době museli přizpůsobit, souvisel počátkem sedmdesátých let s „ropným šokem“, tzv. dnem Kuvajtu. Došlo ke skokovému zdražení energií. Z pohledu „běžného života“ do té doby přirozený společenský pokrok, nastartovaný s obnovou světa po druhé světové válce, přestal být samozřejmý. Teoretici architektury (M.Hays) mluví o tom, že od té doby bylo najednou realitu nutno daleko náročněji a komplikovaněji konstruovat, projektovat, prověřovat. V českém prostředí bylo vyrovnávání se s cenami energií ztlumeno, odloženo díky fungování tehdejšího společenství socialistického bloku – RVHP (Radě vzájemné hospodářské pomoci). Dnešní skokové změny jsou s těmi z počátku šedesátých let neporovnatelně větší.

Prověřování našeho strategického uvažování přípravou infrastruktury vysokorychlostních tratí

V českém prostředí se dnes centrálně řízené koncepty prosazují obtížně. Vyspělá společnost dává signály, které ji, pokud jsou správně zpracovány, dokáží obohatit ve všech rovinách jejího rozvoje. Stali jsme se standardní demokracií, kde je vždy třeba obratné komunikace s veřejností, učíme se participaci, hledáme a vytváříme konsenzus.

Pro české prostředí představuje propojením s okolními státy systémem vysokorychlostních tratí klíčový projekt. Ze strategického pohledu nejde pouze o dopravní upgrade řešící přetíženost evropských leteckých linek. Souvisejícím úkolem by pro nás mělo být zhodnocení naší centrální polohy v Evropě – tedy nejen doprava a energetická vedení v liniích kolejí. Ptáme se, co by měla správná strategie, která by se měla stát podstatným úběžníkem našeho směřování, splňovat aby odolala neustále se proměnujícím hodnotovým horizontům?

Koncept práce s územím

Limity atypické, strategicky transformační práce s územím jsme do všech důsledků nahlédli na severu Čech při rozvrhování kompletního odchodu od uhlí na rozloze přes tisíc kilometrů čtverečních před několika lety. Autor článku byl v té době vedoucí oficiální pracovní skupiny krajského architekta ústeckého kraje. Viz publikace O.Beneš: Práce pro Ústecký kraj. Architektura, urbanismus, krajina. Verzone 2024. ISBN 978-80-87971-62-8

V Ústeckém kraji při přípravě dlouho očekáváného začlenování posttěžebních území okolí jezera Milada do struktury krajiny a osídlení v jeden okamžik krajský odbor Územního plánování zadával dle stavebního zákona územní studii krajiny (vysoutěženou jako veřejnou zakázku) a zároveň jsme pod patronací PKÚ (Palivového kombinátu Ústí) připravovali mezinárodní soutěž dle regulí ČKA. Na jedné straně tedy standardní administrativní postup věnovaný bezprostřednímu okolí jezera, na druhé straně využití mezinárodních zkušeností špičkových týmů hledající nejprve začlenění jezera a jeho okolí do celkových souvislostí kraje. Tedy práci s transformačním územím adekvátně počátku jednadvacátého století. Matěj Čunáta v květnu roku 2020 v Bulletinu ČKA popsal přístup k problematice územních problémů velkých měřítek na základě zkušeností především z Belgie a Holandska. Problematice ZUR, územního plánování a možnostem ve vztahu k jezeru Milada jsme se věnovali v roce 2020 také na stránkách Bulletinu ČKA.  

Přístup k budoucnosti jezera Milada upoutal celospolečenskou pozornost. Vlastní jezero má rozměry cca 3,5 x 0,8 km a širší řešené území, které se v rámci soutěže podařilo prosadit, mělo rozlohu několika stovek kilometrů čtverečních. Vítězný tým na svém návrhu dále pracuje.

Strategická rozhodnutí ať odchodu od uhlí, nebo plánování evropské infrastruktury je v kompetenci centrálního plánování. Pojmenovávání konkrétních problémů žitého světa v daných lokalitách a hledání řešení, konkrétních adaptačních opatření, je na jednotlivých samosprávách. Očekávat profesionální vhled na realizaci VRT od jednotlivých obcí Podřipska ale prostě nejde. Zásady územního rozvoje (ZUR) nebo územní plány zde pro ně nejsou víc než definicí okrajových podmínek. Problémy žitého světa a prostředí je třeba nejdříve umět uchopit a rozpoznat, aby s nimi vůbec mohlo být  pracováno, aby mohly být rozvíjeny. Pokud pod Krušnými horami posttěžební problematiku má řešit TCÚK (Transformační centrum Ústeckého kraje), města mají své Kanceláře architekta, obecní a městské architekty, obce podél VRT se na Podřipsku spojily do sdružení (viz web) a začaly hledat také adekvátně proaktivní přístup. 

Vysokorychlostní trat v oblasti Podřipska

O VRT severně od Prahy, směrem na Dráždany, se dlouhodobě uvažuje jako o úseku, který by mohl být realizován mezi prvními. Obce Podřipska se s ohledem na svou negativní zkušenost při přípravě jiné liniové stavby, dálnice D8, mohli rovnou obracet na právníky. Problematický tam není pouze úsek, kde D8 prochází Středohořím, ale i její průchod okolo ikonické hory Říp.  

Obce na Podřipsku nejprve oslovili Kláru Salzmann, která byla předsedkyní poroty soutěže na okolí jezera Milada, koncepčně a ve velkých měřítcích uvažující krajinářku. Ta oslovila mne a postupně jsme začali dávat dohromady odborný tým. Shodou okolností jsme právě v té době řešili související problémy navazující na soutěž na území okolo Milady, regionálního plánování, nebo celkovou problematiku Ústeckého kraje.

I díky přebírání zkušeností s regionálním plánováním v Belgii a Holandsku (viz.výše zminovaný text v Bulletinu), se nám podařilo se na Podřipsku nejprve soustředit na obsah a komplexní cíle, kterých jsme chtěli dosáhnout. Neskončili jsme tak hned na začátku, že je to celé příliš komplikované a že to nejde. Vytvořili jsme tým, kde jsme zpracovali zadání. Úvod - krajina pro vysokorychlostní trať napsala doc.ing.arch Milena Hauserová, CSc, typologie řešeného území a přírodovědný přístup RNDr. Jiří Sádlo, CSc., krajinu Ing. Klára Salzmann, Ph.D. a Ing. Mgr. Eva Jeníková, vodu Ing. Vít Rous, urbanismus Ing. arch. Veronika Šindlerová, Ph.D., socioekonomické přínosy a rizika(Ing. arch. Vít Řezáč, dopravu Ing. Milan Ptáček, participaci Ing. Tomáš Rákos. Zadání se nám podařilo koncentrovat do čitelných dvaceti stránek (je k dispozici na https://architekturakrajeustecka.blogspot.com/2022/03/jak-na-vrt-02.html). V úvodním textu jsem ještě srozumitelně popsal problémy, které v krajině a území, kudy má infrastrukturní liniová stavba VRT vést. Na jedné straně totiž máme precizní technické plánování VRT, s velmi jasně definovanými technickými zákonitostmi, ale na straně druhé nemáme obdobně kvalitně a precizně analyzované a definované území, osídlení, jejich hodnoty a potenciály. Kvalita přístupu projekce VRT neodpovídá kvalitě přístupu ke krajinně a osídlení, kterým má být infrastruktura VRT servisem. Naším hlavním cílem bylo v zadání podrobně strukturovat a popsat co a jak je třeba v území řešit. To vše abychom hodnoty území, které mají být infrastrukturou obsluhovány, mohli dlouhodobě rozvíjet.   

S naším zadáním jsme měli úspěch i na ministerstvu dopravy. Před dvěma lety poskytlo středočeskému kraji na realizaci plánu podle námi koncipovaného zadání deset milionů. Investice do realizace proaktivního přístupu.    

Participace

Nedílnou součástí celého procesu je cíleně designovaná participace. Už od samého začátku jsme pro tuto činnost získali Tomáše Rákose. Sdružení Koridor D8 na participaci, realizovanou i zcela po vlastní ose, získalo prostředky z Norských fondů. Došlo tak i k mezinárodnímu sdílení zkušeností. Participace není chápána jako následné implementování již technicky hotového, ale je to proces, který musí přípravu VRT doprovázet od samého počátku, který posiluje zodpovědnost a samostatnost samospráv. Rozvíjeli jsme i úvahy ve spolupráci s IPRem zřídit nejen pro potřeby VRT samostatnou participační jednotku na půdě středočeské samosprávy.

Další postup obcí Podřipska

Pro regionální(krajinný) plán Podřipska v rozsahu území cca 35 x 35 kilometrů se podařilo získat prostředky, není stále vyhráno. Náš přístup je z pohledu standardních procesů tak atypický, že bylo vždy nutno vše podrobně a důsledně připravit, aby bylo vůbec co úředně administrovat.

Námi koncipované zadání krajinného plánu požadovalo v souvislosti s VRT řešit rozlehlé území v několika měřítcích. Aby podklad měl v území adekvátní relevanci, byl tzv. neopominutelným, nejprve jsme vše připravili jako zadání územní studie krajiny. Naše požadavky se však do standardů takto koncipovaného podkladu nevešly. Ve spolupráci s odborem územního plánování se nakonec podařilo sepsat zadání až na druhý pokus. Vyloučili jsme nejmenší měřítko v těsné vazbě na VRT. To by si nechaly zpracovat obce samostatně. Pro Mnetěš pod Řípem takovýto podklad s koncepty krajinných terénních úprav již zpracovalo studio Taktiky.

Od samého počátku je činnost Koridoru D8 Podřipsko motivována požadavky drobných samospráv. Samospráv, kterým vadili zavedené jednostranné postupy a které hledali metody srovnatelné s těmi, které vnímáme jako zavedenou praxi na západ od našich hranic. Mimořádné úsilí a hybatelem ze strany stránkách je Martin Klečka, předseda sdružení Koridoru D8, občan Mnetěše. Sdružení v tento okamžik zastřešuje více než třicet pět obcí.

Ani s takto motivovanými sdruženými samosprávami to není vždy úplně jednoduché, stále ověřují jestli cesta zvolená před několika lety stále vede směrem, který je pro ně vhodný.

Expertní činnost, vždy hradily obce. V současnosti jsme ve fázi spolupráce na přípravě výběrového řízení na zpracovatele územní studie. Pro potřeby samospráv zpracováváme podklad, kde po jednotlivých ucelených lokalitách, klastech, zahrnujících vždy jen malý kus krajiny s několika obcemi podél VRT. Podrobně popisujeme slabé a silné stránky krajiny, potenciály i metody a způsoby, které by bylo vhodné pro kvalitní začlenění VRT do krajiny prověřit. To vše textem, grafikou, zákresy, vizualizacemi. Podklad bude k dispozici na webu sdružení Koridoru D8 (www.koridord8.cz) a pomůže obcím ve všech fázích přípravy VRT i s jejich rozvojem. To vše proaktivně, metodicky, zodpovědně. Dokumentací EIA počínaje, vlastní technickou dokumentaci liniové stavby konče. 

Závěr

Celkovým přístupem kombinujícím regionální plánování s široce a profesionálně designovanou participací vyvažujeme a doplnujeme pragmaticky projektovanou trasu VRT. Pokoušíme se vytvářit metodu umožnující prosazovat důležité projekty adekvátně dnešním strategickým potřebám a požadavkům.

Terezínské barokní bloky, jejich potenciál a využití

 

Práce, kterou jsme zpracovávali pro Terezín v rámci programu "restart". Týkají se čtyř bloků. Cílem bylo rozvržení, kde by mohly být byty (nechal jsem pro to zpracovat podrobnou studii osvětlení a oslunění), a koncept nakládání se zbylými plochami objektů tak, aby mohlo docházet k pružnému využívání bloků různými funkcemi v průběhu příštích  desetiletí -- tetris. Základem ale byly dominantně bytové funkce, které by blokům (a vlastně i Terezínu)  dali z dlouhodobého pohledu určitou  stabilitu. Pokud by část, nebo všechny takto vzniklé byty byly v majetku obce, Terezín by mohl dělat i vlastní bytovou politiku - pozval by učitele(učitelky), doktory(doktorky), ošetřovatele(ošetřovatelky), vychovatele (vychovatelky) do mateřských škol.... čímž by se stal především pro mladé, zakládající své rodiny, najednou daleko zajímavější.